Jdi na obsah Jdi na menu
 

Co vyzpíval Jára Ježek do osmadvaceti

28. 7. 2003

Co hledal hubeňour s tváří dítěte a spíše dívčím hlasem mezi vousatými trampskými bardy a jejich bručivými basy? Když jsem ho před dvaceti lety viděl na plzeňské Portě poprvé, ze všeho nejdřív mě překvapilo, jak se ve vysokých polohách podobá Davidu Surkampovi, zpěvákovi americké rockové skupiny Pavlov´s Dog. Pak mě zarazila shoda jmen se slavným předválečným skladatelem. Nešlo o náhodu, Jaroslav Ježek byl Járovým prastrýcem.

Sám od sebe o tom ale nikdy nemluvil a svou skupinu nazvali s mladším bratrem Míťou podle společného karlovarského bydliště v Lidické ulici Čp.8. Zkráceně se jim říkalo čépáci. Jára Ježek byl jejich motorem: nejenže skládal, textoval, zpíval a hrál na dvanáctistrunnou kytaru. On to byl, kdo z počátečního akustického dua postupně během pěti let vytvořil originální folrockovou skupinu, aniž by kopíroval tehdy vševládný Marsyas.

Když Ježkovy texty, které teď vyšly v brožuře ke koncertnímu dvojdisku Čerstvý vzduch, pouze čtu, zašustí mi tu a tam heslovitostí, naivitou i veršovou rozpačitostí. Silnější nade všechny takové neobratnosti je však autorův zpěv. Když Jára Ježek křičel v osmdesátých letech „Myslíte, že víte, jak je nám?“ nebo „Kde je ta síla“, portovní a vůbec folkové publikum v tom slyšelo podobný vzdor, jaký vnímalo rockové publikum při poslechu Hudby Praha a jejich „Pal vodsuď, hajzle“.

V hlasování portovního plzeňského publika bývali karlovarští čépáci i na prvním místě, dokonce před Nerezem, Brontosaury nebo Spirituál kvintetem. Nedá se říci, že Jára zpíval jako o život; on o něj zpíval doopravdy, i když to většina z nás nevěděla. Trpěl těžkou poruchou výměny vzduchu z plic a podle lékařů byl zázrak, že vůbec ještě zpíval. Když v prosinci 1985 zemřel, bylo mu pouhých osmadvacet roků. Skupina Čp.8 přežila jeho smrt jen o pár měsíců. Ukázalo se, že Járovy písničky nikdo jiný zpívat nemůže.

Z hudebníků, kteří měli příležitost s Ježkem spolupracovat, si patrně nejvíc odnesl Petr Linhart. Ne snad že bychom mohli zvuk jeho skupiny Majerovy brzdové tabulky přirovnávat k Čp.8. Přinejmenším je tu však podobná ctižádost jít svou vlastní cestou bez ohledu na chrtí dostihy hitmakerů.

Nedokážu posoudit, jak mohou dávné Ježkovy písničky působit na ty, kteří ho nikdy nezažili na koncertu. Vím jenom, že ve své době se stal ozvučnicí generačních pocitů právě tak, jako to před ním dokázal třeba Petr Novák. Střídmě, vkusně a přesně, přitom bez jakéhokoli nároku na zveřejnění, o tom svého času napsala samizdatovou knížečku Petra Severinová. Také díky jí patří dvojkompakt skupiny Čp.8 Čerstvý vzduch k nejpoctivějším retrospektivám, jaké kdy u nás vyšly.
 

Jiří Černý