Jdi na obsah Jdi na menu
 

Čerstvý závan ze zaprášených šuplíků

15. 8. 2001

Další splněný dluh posluchačům aneb souhrn všeho podstatného od karlovarské kultovní skupiny osmdesátých let.

Pokaždé, když se zmíním, že nedílnou součástí prázdnin mých teenagerských let byla návštěva festivalu Porta v Plzni, vyvolá to na tvářích přítomných pobavený úsměv. A já je při tom klidně nechávám, protože jen ten, kdo tam byl, ví, že tenhle hudební festival nebyl zdaleka jen o bratrech Nedvědech. Spíš než mamutí koncerty tu totiž bylo zajímavé chodit na jednotlivé recitály těch, jejichž hudba oslovuje dodnes, a troufám si tvrdit, že i do budoucna oslovovat bude, a to i ty náročnější posluchače. Poprvé jsem tu byl - tuším, že v roce 1984 nebo 1985 - u vytržení z Jiřího Schmitzera, pamatuji si na koncert Nerezu, který jsem strávil ve stoje v okně, protože do sálu už se prostě nedalo dostat nebo třeba hudebně dokonalé Bratry Ebenovy hrající píseň, ve které Marek používal i vulgární slova.... a také Čp 8.

Kapelu, která už tehdy nepřemýšlela o tom, jak se přizpůsobit vkusu posluchačů. Jenom ten, kdo tehdy na Portu jezdil si dovede vzpomenout a znovu vybavit, jaká byla reakce většinového publika, když si v těch letech folková skupina pořídila do vybavení elektrickou kytaru. Čp 8 si dovolili mnohem víc - opatřili si syntezátor... Jejich písně byly křehké, lyrické, hudebně jasně poznatelné, a především už tehdy lámající hlavu všem "zaškatulkovávačům". Na konci roku 1985, ve svých dvaceti osmi letech, duše a hlava kapely Jára Ježek podlehl boji s chorobou. Čp 8 tím fakticky skončili - i když skupina ještě nějakou dobu existovala. Na počátku devadesátých let vyšlo ještě vzpomínkové album, nicméně opravdové splacení dluhu přišlo až s létem letošním.

Ten desetiletý odstup potvrdil to, co už asi tehdy mnozí tušili - písničky Jardy Ježka nahlodává zub času jen velmi zvolna a nepatrně. Na prvním disku, nazvaném Fresh Air, jsou Čp.8 zachyceni v té nejlepší formě v podobě kompletního koncertu z závěru roku 1984. Skupina se tehdy už otřepala od počátečních neduhů, pozbyla postpubertální naivity, a rovněž aranžérsky a instrumentálně se dostávala na již nadprůměrnou úroveň. Jarda Ježek tu už méně "vypráví příběhy" a více definuje pocity. Původní akustická folková skupina už zde má v sestavě klávesy a bezpražcovou baskytaru, a poměrně bez skrupulí přesahuje folkovou škatulku všemi směry. I třeba označení folkrock by bylo myslím značně zjednodušující. Docela dobře si lze ty písničky představit třeba v rockové nebo jazzové úpravě. Všichni už zde tehdy také evidentně pochopili, že Ježek je natolik silná osobnost, že je dobré potlačit své ego na úkor jím směřovaného výsledku. Skladby zde zachycené jsou rytmicky bohaté, a to přesto, že je evidentní, že nejprve byl dán zpěv a teprve poté obalován instrumentálním doprovodem. Ten je někde tvořen vrstvením motivů, jinde překrýváním. Melodické pasáže se proplétají s rytmickými zcela nepředvídatelně. Tohle opravdu není hudba, kde byste už dopředu věděli, co se stane v příštích vteřinách.

Zvláštní kapitolou jsou texty. Samy o sobě, když si je čtete v bookletu, jsou hodně výjimečné, ale ve zpívaném podání nabývají další v písemné podobě netušené dimenze. Jestliže se totiž Ježkovy písně v něčem blíží absolutní dokonalosti, pak to je naprostým přesvědčením autora o předávaném. Tady prostě v hlase pochyby o své tvorbě nenajdete. Tak nějak, aniž byste autora znali, nabýváte přesvědčení, že zatímco v civilu byl plachý a introvertní, do mikrofonu se nebál říci cokoliv a stál si za tím se skálopevnou jistotou. Zpíval naléhavě, jako kdyby tušil, jak málo času mu zbývá. Obsahově se texty pohybují od svéhlavých hippie protestů přes snové vize až po pojmenování těch nejintimnějších pocitů. Kdybych měl někomu v kostce nastínit, o čem byli Čp.8, pustil bych mu z tohohle cédéčka asi podle mého nejsilnější skladby "Pochod snů" a "Zdálo se, jako by mu tužka v ruce tančila". Kuriozitou je pak skladba "Likvidační krajina bojeschopných raket", ve které se na rozdíl od zbytku alba nečekaně objevuje nemalá porce humoru a ironie v podobě spojení tehdy všude propíraného tématu zbrojení s tématem sexuální potence prostřednictvím erotických dvojsmyslů. Nicméně samotná tématika partnerských vztahů je v Ježkových textech dost častá.

Jestliže bych při případném hodnocení u disku prvního neváhal, a sáhl výjimečně pro desetihvězdičkové ohodnocení, pak disk druhý je přece jen díky poskládání jako celek slabší. Má název Rozprodáno, a je určen spíše sběratelům kompletů. Obsahuje totiž průřez koncerty za celou kariéru skupiny, od počátků, až po ukázku z úplně posledního koncertu z roku 1987, již bez Ježka. A především v úvodních skladbách je slyšet, jak moc se skupina vyvinula, jak moc šla úroveň v průběhu času nahoru. Písničky z počátečního období jsou jednodušší, melodičtější a nenáročnější na poslech, byť i zde se vyskytnou nevšední hudební nápady. V textech se Ježek ještě občas nevyvaroval naivity a prvoplánovosti. Ale zase tenhle disk perfektně plní dokumentační funkci. A také zde ještě převládá pocit kolektivního ducha kapely. Krom dalších skladeb jsou zde znovu i některé z prvního disku v původních, folkovějších aranžmá - srovnání obou verzí krom vývoje dokumentuje i nemalou tvůrčí a hlavně aranžérskou schopnost.

Krom klasického bookletu 2CD obsahuje i knížečku, ve které se střídají různé archivní údaje s velkým množstvím citátů od členů skupiny a rodinných příslušníků rodiny Ježkovy, a dokonce jsou zde citovány i úryvky z grafologického rozboru Ježkova písma. Akorát mi moc není jasné, proč se zde znovu objevují mnohé, již v bookletu uvedené texty - působí to jakoby obojí vznikalo nezávisle na sobě bez jakékoliv koordinace. V každém případě je to slušná koncentrace podkladů, aby si posluchač vedle hudby udělal i poměrně přesný obrázek o tom, jaký byl Jára Ježek člověk.

Jestliže prvotně logicky člověk k tomuto dvoualbu přistupuje pouze jen jako k archívnímu artefaktu, musí být zákonitě obsahem překvapen. V jednom momentě zmiňované knížečky se svěřuje zvukař skupiny, že svého času zvučil skupinu velice často, a přesto se mu při poslechu těch písní objevovalo vždy jakési mrazení v zádech. Podobný pocit mě provází i při poslechu tohoto alba. Stopa, kterou Čp.8 zanechali, prostě nejde přehlédnout.

Antonín Kocábek